Byl to příběh, jako hodně jiných. A přesto v mnohém unikát. Jako život sám. „O pohřbu jsem stála v kostele ve stejné lavici na stejném místě ve stejný den, akorát o pětačtyřicet let později. Umřel doma, jak si přál. A stihl mi před smrtí říct, jak je rád, že mě má, což jsem za celé manželství neslyšela. Kdyby zůstal v nemocnici, nedořekli bychom si to,“ uvědomuje si paní Helena.
Její manžel Jenda onemocněl rakovinou a nemoc si ho i přes úsilí lékařů vzala. Léčba byla dlouhá, v určitou chvíli už však přestala dávat smysl. Jenda věděl bezpečně, že v nemocnici dožít nechce. Ale co s tak nemohoucím člověkem doma? – kladla si otázku rodina. Naštěstí si vzpomněli na Domácí hospici sv. Zdislavy. Zavolali tam a věci se daly do pohybu. Mobilní hospicový tým si pana Jendu plně převzal do péče, zavedl účinnou léčbu bolesti. Pečovatelky pomohly s hygienou, naučily, jak manipulovat s nehybným pacientem. Muž, jenž celý život žil spíš pro kamarády a doma dobré slovo neutrousil, se úplně proměnil. Začal děkovat i za drobnosti. „Škoda, že to nedělal dřív. Změny, která nastala, si vážím. Mohl odejít v klidu doma obklopen rodinou,“ dodává Helena
