Náměšť nad Oslavou – „Je to poslední vchod proti škole, to najdeš. Milá komunikativní rodina, hezká péče,“ hlásí mi naše hospicová sestřička Hela, která obvykle věci říká stručně, jasně a bez okolků. Praktická žena. U Feranců z Náměště, kam jezdí, mi vyjednala interview. Tak jedu.
Otevírá mi syn, za ním vykoukne maminka. Hezkým útulným bytem voní chystaný oběd. Vedou mě do pokoje, kde stoná hlava rodiny. Puntíkaté peřiny, nad nimi zarámovaná svatební fotografie dvou velmi pohledných mladých lidí.
„Brali jsme se v roce 1969. Bylo mi čtyřiadvacet, jsme spolu dodnes. To o něčem svědčí. Máme dva syny, oba se povedli, kluci šikovní. Řekl bych, že jsem žil dobrý život,“ povídá mi muž v peřinách. Stanislav Feranec je onkologický pacient, dva roky to ví.
„Už když mi to doktor v Třebíči řekl, jen mi potvrdil, co jsem tušil. Jsem se situací a vším srovnaný,“ říká mi zcela klidně. Zadívám se na něj pozorně, ani stopa patosu. Trochu hůř se mu dnes mluví, často má vyschlá ústa, a tak mu manželka chodí podat plastovou lahev s tekutinou. Takovou tu od „jupíku“. Vedle stojí nenačaté pivo z Velkých Popovic. „V nemocnici jsem si občas dal trochu potajmu. Tady mi řekli, že střídmě můžu, protože mi udělá dobře. Má vitamíny a výživově je hodnotné,“ vysvětluje s potěšením.
Ptám se, jestli je spokojený s hospicovou péčí. „Jsem. I když je převážně vedená na dálku, vidím lidský zájem, rychle poradí a pomůžou. Jsem rád, že nemusím být v nemocnici, takhle je to o hodně lepší, o hodně,“ zdůrazňuje. Zdravotní sestra k nim teď jezdí obden. Plán péče je zaměřený na léčbu bolesti a symptomů nemoci.
Zabrousím v hovoru na rodiče, sourozence, práci… „Pocházím ze Slovenska, od Nového Mesta nad Váhom. Rodiče byli obyčejní, poznali se někde v Čechách, kde oba sloužili. Maminka byla v zemědělství, tatínek pracoval jako řidič v Chiraně Stará Turá. Měl jsem pěkné dětství. Jsem nejstarší ze šesti sourozenců,“ vypráví.
I on prošel zmíněným podnikem, kde se vyráběla zdravotnická technika, vyučil se tam černému řemeslu, kovoobrábění. Poté zamířil na vojenskou školu na druhý konec Slovenska do Košic. Stal se z něj specialista – elektrikář, zaměřený na údržbu letadel. Od roku 1965 až do důchodu pracoval na vojenském letišti v Náměšti.
Rukama mu procházely „migy“ i „sučka“. „Nejraději jsem měl Mig-15 a Mig-21. Dnes se trochu ruskou technikou pohrdá. Ta, na které jsem dělal, nebyla stavěná moc pro parádu, spíš pro účel. Ovšem ve své době byla konkurenceschopná západním strojům, navíc konstrukčně pokud možno jednoduchá, což se promítalo ve snadnější údržbě a v menších provozních nárocích,“ hodnotí zpětně.
Říká, že si pracovní zaměření vybral dobře. Technická profese mu sedla a vojenské prostředí rovněž. Našel si řadu kamarádů. „U nás doma se všechno dělalo dohromady a muselo se poslouchat. Takže jsem s vojenským drilem neměl problém.“
Přichází švagr, srdečně se oba pozdraví, zazní pokus o vtip. Paní Ferancová vede příbuzného do vedlejší místnosti a chystá mu drobné dopolední pohoštění.
Prosím ji o společnou fotografii s manželem. Nezaváhá, sedne si na okraj postele, protože chci, abych dostala do záběru i svatební fotku ve zlatém rámečku. Když si můj snímek společně prohlédneme, vidíme, že se do něj vloudila lahev šnapsu na skříni. „Mám to přefotit?“ Ptám se. „Ale ne, to je klukovo. Slivovice. Víte, já si dřív s kamarády občas dal. Měl jsem rád dobrý čistý alkohol bez ocasu, nic barveného,“ prozradí na sebe pan Feranec.
Dlouhé povídání už pro něj není. Rychle se unaví. A tak si pomalu balím tašku i notes s poznámkami, aby mohl odpočívat. Ještě mě zajímá, co by mi dal jako radu. „Myslím, že je důležité žít klidný život. Srovnaný,“ řekne mi. Tišším hlasem se opatrně zeptám, zda se bojí smrti. „Nebojím,“ odpovídá bez okolků. „Vím, že se to blíží a nic nenadělám.“ Podívá se na mě a přidá finální vtípek na rozloučenou: „Však kolik by nás bylo, kdyby se neumíralo?“
HANA JAKUBCOVÁ
