Manželé Marie a Libor spolu žijí v hezkém manželství bezmála padesát let. Těch posledních pět u nich ovšem dostalo zcela jiný rozměr. Pana Libora nakazilo klíště Lymskou boreliózou, nemocí, proti které zatím neexistuje vakcína.
Vývoj choroby byl dramatický. Muž upadl do kómatu a pro jeho rodinu nastaly hodiny a dny plné obav. Těžký průběh se nakonec odrazil na celkovém zdraví tehdy jednasedmdesátiletého seniora. Zůstal na vozíčku, s podporou udělal pár nekoordinovaných kroků. Dnes se s pomocí maximálně posadí na lůžku. Zkrátka nemoc zanechala trvalé následky bez šance na zlepšení. Naopak. Tělo postupně ochabuje.
Naštěstí má tento senior kolem sebe srdečnou a milující rodinu, která pečuje na jedničku. Do domácnosti dojíždějí naše osobní asistentky. Zpočátku to bývalo jednou týdně, v současnosti už je návštěva denně. Osobní asistentky pomůžou s hygienou, pana Libora zabaví, povykládají s ním, paní Marie si tak může odběhnout nakoupit nebo něco udělat na zahrádce. Pečující člověk musí mít možnost vydechnout, aby nabral další síly, pomoc osobní asistence je v tomto případě dobrou volbou. „Ani nevíte, jak jsem za tu možnost ráda,“ zdůrazňuje paní Marie.
Nemocný senior hůř vidí, špatně artikuluje, aspoň že ten sluch mu ještě slouží dobře. Přitom před pěti lety byl chlap jak hora, aktivní, se spoustou plánů a nápadů, které dlouho odkládal. „Člověk nemá dělat věci až někdy. Má je dělat hned, když na ně přijdou myšlenky,“ ví už dnes.
Dělat manažerku už nechtěla, byť ji lákali zpět. Dokonce se rozhlížela po místě ve fabrice. Hlavně zkusit něco jiného. Ptala se i v Charitě v přímé péči ve Středisku sv. Zdislavy. Místo se nakonec uvolnilo v Osobní asistenci. „A musím říct, že má volba byla správná,“ zdůrazňuje.
V práci jí kolegyně neřeknou jinak než Eliško. Z tohoto pohledu je zajímavá její rodinná historie. Elisavet se za svobodna jmenovala Churuzidisová. Křestní jméno má po prababičce z Řecka, ona sama je druhá generace v rodině, která sem v reakci na občanskou válku přišla v 50. letech právě z této země. Oba rodiče pocházejí ze Soluně. „Ale já jsem Češka jak poleno,“ směje se. I jídla vaří česká. „Řecko je bezesporu krásné, ale já stejně nejraději cestuju po Česku,“ uzavírá.
“
