Svou práci má Klára Mastná nesmírně ráda. Osobní asistentkou je sedmým měsícem a bere to jako velmi šťastné životní rozhodnutí. Těší ji trávit čas se seniory. „Přitom v pubertě jsem si vůbec neuměla představit, že by tohle mohlo být moje zaměstnání,“ říká maminka tří dětí.
Po základní škole šla studovat sociální práci. Když ale začaly praxe v léčebně dlouhodobě nemocných, bylo to na ni moc. V nezralém věku byl pro ni obtížný kontakt se starými nemohoucími lidmi. A tak obor vzdala, vyučila se kadeřnicí, vdala se a pořídila si děti. Pak jí onemocněl dědeček. „S babičkou jsme se o něj staraly, najednou všechno šlo. Asi člověk musí dospět, aby ho hned tak něco nezaskočilo,“ ví už dnes.
Jezdí k bezmála třicítce klientů po celém okrese. Věk? Sedmdesát nebo klidně i sto jedna. „Tolik se toho za svůj život naučili, co mi můžou předat. Když je člověk trpělivě poslouchá, dozví se od nich spousty moudrého. Mají nadhled. Často museli překonat obrovské těžkosti, které ustáli, někteří dokonce pamatují válku. A přitom mezi nimi nemám nikoho nerudného,“ vypráví Klára.
Klientům vypomůže v domácnosti, nachystá jim donesené jídlo, vypraví se s nimi k lékaři nebo na nákup. Vymýšlí pro ně aktivity, takže si třeba zahrají pexeso nebo člověče nezlob se. Hodně rádi vzpomínají nad starými fotkami. „Krátkodobá paměť už obvykle moc neslouží, zato dlouhodobá ano. A tak se často vracíme do dětství a mládí.“
Jako vítaný bonus své práce hodnotí dobrý kolektiv. Kdykoli může kolegyním zavolat, požádat je o radu nebo s nimi jen tak probrat pracovní den.
Dalším velmi důležitým bonusem je podle jejích slov vděk – hlavní emoce, které se jí od klientů dostává. „Vždycky přijíždím k domácnosti, už se hýbe záclona, už se na mě čeká. A když odjíždím, nechybí zamávání. To je přece tak moc milé.“
