Proč jsem šla do toho, začít pracovat v Domácím hospici sv. Zdislavy Třebíč?
Zaprvé mě fascinovalo neznámo, mám totiž ráda výzvy.
Rozhodnutí mě donutilo vystoupit z komfortní zóny, je to pro mě – hlavním zaměřením ortopedku – medicína z jiného pohledu.
Na mateřské se dvěma malými dětmi mi medicína chyběla – nebylo to hlavně v počátku úplně skloubitelné s nemocniční prací. Charita mi nabídla takový způsob organizace pracovní doby, kdy jsme s manželem usoudili, že by to mohlo jít. Musím říct, že nelituju.
Jsem komunikativní člověk a povídat si s lidmi je pro mě důležité. Tuto potřebu mi domácí hospicová péče, kdy jezdím do rodin, naplňuje vrchovatě.
Myslím, že teď po roce a půl praxe v domácím hospici medicínsky lépe a rychleji poznám tu hranici, kdy kdy vím, že léčit už nemá smysl.
V hospici vidím, že existuje další – jiný způsob přístupu k závěru života člověka, než ten v nemocnici. A vnímám tento přístup jako dobrý, potřebný. Být zde, doprovázet, dávat pacientům a pečujícím rodinám klid.
Dalším bonusem této práce je fakt, že jako ortopedka nahlédnu v hospici do celé řady jiných medicínských specializací. Umožňuje mi to spolupráce se zdejšími kolegy lékaři, kteří jsou specialisté v různých oborech. Takže když mi nyní v nemocnici přijde do ambulance pacient, jakmile mi sdělí své diagnózy a předloží, které bere léky, jako lékař ho vnímám šířeji, nejen pohledem ortopeda.
Ortopedii, svůj základní obor, opravdu miluju. Ale musím narovinu říct, že paliativa si mě rovněž získala.
A co bych na závěr ráda zdůraznila, je výjimečná atmosféra v hospicovém kolektivu. Je to zaměstnání, kdy pracujeme s faktorem úmrtí a vším, co s tím souvisí. Přesto musím zdůraznit, jak je mi s hospicovými kolegyněmi a kolegy dobře. Právě proto, že dokážou být pozitivní. Je to zkrátka tým veselých fajn lidí. Může to vyznít jako paradox, ale prostě to tak je.
HANA JAKUBCOVÁ
