Být především rodinný lékař. K tomu ve své profesi praktika směřuje Pavel Maun. V současnosti se s ním setkávají naši hospicoví pacienti a jejich rodiny po celém Třebíčsku, doktor Maun u nás vykonává předatestační přípravu v oboru paliativní medicína. Jsme totiž jedním z mála pracovišť v Česku, které takovou možnost nabízí. „Mám ordinaci v Praze 1. Chtěl jsem stážovat u nejlepších, proto jsem si vybral Třebíč. Přesvědčil mě kurz komunikace, absolvoval jsem ho před časem u vašeho primáře Ladislava Kabelky. Práce třebíčského hospicového týmu, jak mám možnost ji sledovat, mě utvrdila o správné volbě,“ zdůrazňuje tento lékař.
Jeho motivace po padesátce znovu atestovat a zrovna z paliativy? Pavel Maun říká, že chce být se svými pacienty ve všech fázích jejich života, tedy až do konce, a přitom vše dobře zvládnout po profesní stránce. Vnímá, že právě v onom „finále“ má nedostatky ve znalostech. Chce umět v těžkých chvílích blížící se smrti pacientovi efektivně ulevit od bolesti, od projevů nemocí, od tíže situace dopadající na psychiku umírajícího. To s sebou nese i zvládnutí komunikace uvnitř pečující rodiny a dobrou spolupráci se zdravotní sestrou.
Raději sono než auto
Doktor Maun má za sebou atestace z interny a z praktického lékařství, vyzkoušel si zdravotnickou manažerskou pozici. Nějaký čas také působil na Klinice zobrazovacích metod v pražském Motole, díky čemuž může v tomto oboru pořádat kurzy pro kolegy.
„Ve zobrazovacích metodách, jako je například ultrazvuk, jsem se našel. Opravdu mě to baví a neodrazuje mě ani zdánlivá složitost přístrojů. Před třemi lety jsem si místo nového auta koupil do ordinace sono, přišlo mi to důležitější. Pacientům při společném pohledu na obrazovku rovnou vysvětluji, kde může být zdravotní problém, co je konkrétně potřeba dovyšetřit. Už jsme našli hromady ledvinových kamenů či počínajících problémů se štítnou žlázou. Baví mě ta rychlejší cesta k cíli, všichni víme, jak vypadají objednací lhůty na ultrazvuk.“
Rád chodí nevyšlapanou cestou
Sám o sobě říká, že rád dělá věci jinak a po svém. Příklad? Když se jeho pacienti dostanou do nemocnice, není výjimkou, že jde za nimi na návštěvu. Půlhodinový rozhovor o tom, jak se zdravotně daří, nebo jen tak o životě, mívá podle jeho zkušeností až zázračné účinky. „Ti lidé se úplně rozzáří. Navedl mě tuto myšlenku kamarád vojenský lékař. A dobře udělal.“
Při hospicové praxi na Třebíčsku už nahlédl do mnoha rodin. „Někdy jsem dojatý k slzám, to přiznávám. Zvoní umíráček, omývá se a obléká na poslední cestu, sejdou se blízcí, loučí se… Bývá to silné.“
Rodilý Šumavák
Čtyřiapadesátiletý Pavel Maun pochází ze Šumavy, konkrétně z Prachatic a v rodině je prvním lékařem. Ke svému zvláštnímu příjmení zřejmě přišel tak, že matrikář některému z jeho předků nečitelně zapsal příjmení Mann.
Za sebe zdůrazňuje, že se ve své práci našel a na pacienty se těší, baví ho učit se pořád něco nového. Medicínu vystudoval v Olomouci, s manželkou vychovávají čtyři děti. Jak při takovém zápřahu profesně nevyhořet? „Podílím se na vzniku materiálu pro zdravotníky, který má být jakýmsi návodem, jak si dobře odpočnout. Důležitá je dovolená, která nemá být kratší než čtrnáct dní v kuse.“
Jak relaxuje? Dřív hrál volejbal, občas si jde zaběhat, rád chodí po horách, zkusil si výstup na Mont Blanc. A kam on letos zamíří na dovolenou? „Do Polska. Bude to poznávačka, itinerář cesty vytváří manželka a já ho dopředu nechci studovat. Ostatně nedělám to nikdy. Vždycky se nechávám překvapit, už se těším, až někde cestou sednu do kavárny, dám si něco dobrého, budu pozorovat okolí a v hlavě si sumírovat, co večer zapíšu do cestovního deníku.“
HANA JAKUBCOVÁ
Foto: Archiv MUDr. Pavla Mauna
