Umrtím blízkého kontakt rodiny s naším hospicovým týmem nekončí. Pečujícím, kterým jsme pomohli doprovázet, jsou u nás dveře otevřené dál. Vnímáme totiž jako důležité, abychom byli nápomocni při vstupu do dalšího života, aniž by se rozvinul stav, kterému odborníci říkají patologické truchlení. Dobře zvládnout začátek nové životní etapy, na tom celý hospicový tým pracuje s rodinou už v době starání se o nevyléčitelně nemocného.
Kdo naši službu využil, ví, že k nám může kdykoli poté přijít popovídat si, probrat, jak se daří či nedaří.
Nyní jsme zavedli pravidelná setkávání formou svépomocné skupiny, kterým jsme dali příznačný název „Jdeme dál“. Jedno setkání už bylo na jaře, další se uskuteční příští úterý 9. července, další je naplánované na září.
„Myšlenka uspořádat je, vyplynula z práce s pozůstalými, z jejich potřeb,“ říká iniciátorka, naše psychoterapeutka Marcela Blažková. „Účelem je umožnit jim navzájem se potkat v prostorách domácího hospice, podpořit se a znovu vykročit do života. Nastavili jsme si dvouměsíční interval,“ vysvětluje psychoterapeutka, která děkuje za účast a pomoc kolegyň a kolegů z týmu, za jejich pomoc.
A odezva? Tady jsou dvě reakce:
Na pozvánku už před setkáním odpověděla například paní Havlátová, která se posléze zúčastnila. „Dobrý den, paní Blažková, ráda přijdu. Jsem moc ráda, že jsem vás poznala. Děkuji za vaše povzbuzení a milou společnost. Máte pravdu, člověk se musí rozhodnout, zda chce jít dál nebo se stále trápit a užírat. Děkuji za otevření očí, i když jsou občas ubrečené, chci to zvládnout. S velkou vděčností chci poděkovat všem zaměstnancům domácího hospice. Hluboce se skláním a děkuji za mimořádně lidský, laskavý a empatický přístup. Děkuji za vaši ochotu a odbornost pomoci člověku v těch nejtěžších chvílích. Je to velice záslužná práce. Je to poslání! Díky vám nemusí člověk umírat opuštěný sám, ale je doma mezi svými nejbližšími. Ještě jednou vám chci moc poděkovat za to, co děláte a popřát vám mnoho sil.“
Další z účastnic byla Alena Růžičková ze Štěměch.
„Ulevilo se mi. Setkání se mi líbilo, vyměnila jsem si číslo s jednou paní se stejnou zkušeností, věřím, že se občas potkáme. Člověk přijde na jiné myšlenky a je zase o trochu líp, zkrátka musí se nějak žít dál.“
HANA JAKUBCOVÁ
