Marek Buš, kastelán zámku v Náměšti nad Oslavou, se rozhodl postarat o svého otce doma. Nebylo to konkrétní velké rozhodnutí, ale spíš řada malých kroků, které postupně vedly k jedné z nejhlubších zkušeností jeho života.
Zpočátku si nedokázal představit, že by měl do tatínkovy třebíčské domácnosti vstupovat někdo cizí. Otec byl celý život zvyklý být soběstačný, nerad přijímal pomoc. Ale stáří přinášelo omezení, která už nešlo zvládat o samotě. A tak mu do života vstoupily pečovatelky z Charitní pečovatelské služby Třebíč. Přicházely s respektem – a starý pán, zpočátku zdrženlivý, si s nimi brzy našel společnou řeč. Byl vypravěč, vzpomínal na kněžská studia, která přerušily události po roce 1948, na práci správce třebíčské nemocnice, na cestování i na milovanou Šumavu.
„Tatínek měl bohatý, dlouhý, ale mnohdy nelehký život. Žil s vědomím, že je v rukou Božích, ale na stáří se zdráhal být v rukou lidských,“ říká Marek Buš. Přestože jeho otci nemoc brzy vzala ženu a zůstal sám se dvěma dětmi, a přestože později přišel i o dceru, pokaždé se dokázal zvednout a jít dál.
Časem si pečovatelky všimly, že se po prodělaném covidu zdravotní stav seniora zhoršuje. Starý pán však trval na svém, že do žádného zařízení nepůjde – chtěl zůstat doma. Na doporučení pečovatelek proto syn Marek kontaktoval Domácí hospic sv. Zdislavy Třebíč. Měl obavy, jestli péči zvládne. Ale už hodinu a půl po prvním telefonátu se mu hospic ozval znovu „Všechno je domluvené, přijedeme.“ Dorazila sestra s lékařem, všechno vysvětlili – jak funguje péče, jak nastavit medikaci, co dělat v případě potřeby, kam volat.
„Civěl jsem na ty stříkačky s nadávkovanými léky, na box s pomůckami, na sešit s pohotovostním číslem… Mluvili na mě a já věděl, že to zvládnu – tedy já a mé příbuzné, které mi chodily pomáhat, když mohly.“
Tatínek zůstal doma, jak si přál. S vírou v Boha a klidem v duši. Společně s Markem poslouchali milovaného Antonína Dvořáka – Te Deum, Biblické písně, melodie, které byly modlitbou i útěchou. A pak otec jednoho dne syna poprosil:
„Sáhni dozadu do skříně. Mám tam už mnoho let schované veliké svíce, hromničky. Zapal jednu.“
Marek zapálil první. Když dohořela, přišla na řadu druhá. A pak třetí.
Při jejím světle otec naposledy vydechl. V pokoji bylo ticho. Jen jemné tóny Dvořáka a slabý plamen svíce.
„Odešel doma, tak jak si přál – klidný, smířený s Bohem i s lidmi,“ říká Marek. Když o tom zpětně přemýšlí, vlastně ho fascinuje, jak tatínek prostřednictvím voskovic dokázal odhadnout, kolik času mu zbývá. Jak si dokázal určit okamžik, kdy zapálit první. „Jeho odchod byl pro mě těžký. Ale vlastně krásný. Dnes vím, že až budu jednou umírat já, rád se svěřím do rukou hospicových pracovníků, neboť jsou to ruce laskavé.“
HANA JAKUBCOVÁ
