Zažloutlá fotografie připomíná, že život pana Antonína Uhra je velmi dlouhý. Na snímku se usmívá vesnická rodina před osmdesáti lety, Antonín je na něm coby čtrnáctiletý hoch.
Jde v pravém slova smyslu o přibyslavického starousedlíka. Ve stejném domě v ulici U Potoka, ve kterém se narodil, teď díky láskyplné péči celé rodiny a s pomocí Domácího hospice sv. Zdislavy Třebíč tráví i svůj závěrečný čas. Vděčně reaguje na pozornost blízkých. Střídají se u něj všichni tři synové i jejich manželky. Přijíždějí vnoučata a pravnoučata, aby ho na chvíli rozptýlili. „Dědeček byl v září hospitalizovaný. S lékaři jsme usoudili, že v jeho pokročilém věku už bude vhodná paliativní péče. Je nás v rodině několik žen, které pracují nebo pracovaly ve zdravotnictví. Přesto jsme usoudily, že bez pomoci mobilní hospicové služby bychom to všichni sami nezvládli. Hospic je opora, máme pevnou půdu pod nohama,“ říká snacha Marie Uhrová.
S manželem jezdí za tchánem téměř denně z Okříšek. V Okříškách – rovněž s pomocí třebíčského mobilního hospice – před dvěma roky dochovali tchyni. „Ale babička už nevnímala, proto bylo možné ji převézt k nám. Kdežto dědeček je v obraze. Stěhování by psychicky nezvládl a šlo by to s ním rychle z kopce. Doma je zkrátka doma,“ vysvětluje paní Marie.
Starý pán už nemusí na žádná vyšetření do nemocnice, hospic mu ji vytvořil doma. Nastavil plán péče, lékaři předepsali léky, které ulevují od příznaků nemocí a bolesti, z charitní půjčovny pomůcek má pohodlné polohovací lůžko a toaletní stolek. Péče směřuje k tomu, aby byl pacient v co nejlepší fyzické i psychické pohodě. Hospicové sestry k němu dojíždějí dvakrát týdně, denně jsou přítomny pečovatelky, jež pomáhají s hygienou. Rodina má k dispozici pohotovostní telefonní číslo, na které může v kteroukoli denní i noční hodinu volat v případě obtíží nebo třeba jen pro radu.
A jak taková sesterská návštěva vypadá? My za panem Uhrem míříme v pátek 8. listopadu, je slunečný podzimní den, slouží sestřička Andrea Sedláčková. Potkává se se dvěma ze tří synů pacienta a se snachou Marií. Andrea změří tlak, saturaci, dýchání, zda se netvoří proleženiny, zkontroluje zásoby léků a polohování. Je vidět, jak si pan Uher rád povídá a zasměje se, i když už paměť slouží hůř. Andrea má rodinu v blízké vsi, a tak proberou známá jména i to, že její dědeček se rovněž vyučil kolářem a stejně tak uměl hodně se dřevem.
Antonín Uher pracoval 40 let v místních papírnách u kalandru – stroje, který vyhlazoval papír. Ve fabrice potkal i budoucí manželku. Vzpomíná, jak výborně vařila a jaké pekla nepřekonatelné posvícenské buchty.
Pan Antonín má z lůžka oknem výhled na důvěrně známou stráň za potokem. Kdykoli za ním také chodí jeho devítiletý pes Bodie.
Na otázku, co by poradil na dlouhověkost, čtyřiadevadesátiletý muž odpovídá: „Pořádně pracovat a dobře jíst. Nejraději mám velký hrnek mléka a pěkně namazaný chleba. To si vždycky pochutnám.“
HANA JAKUBCOVÁ
Fotogalerii najdete zde : https://www.facebook.com/photo/?fbid=999957218834995&set=pcb.999963905500993
