Přijíždíme s kolegyní Soňou do Vanče, vesničky na okraji Třebíčska směrem na Velké Meziříčí. Slunce svítí, den je jako vymalovaný.
Míříme do útulného domu s krásnou zahradou uprostřed vesnice, ke Křížům. Paní Emilie tu pečuje o svého sedmasedmdesátiletého nemocného manžela, který má nevyléčitelnou nemoc. Stará se o něj s nevšední trpělivostí a laskavostí. Jsou spolu téměř šestapadesát roků a pořád je mezi nimi láskyplné pouto.
„Bolest. To bylo pro mě nejhorší, s čím jsem se potýkal, než jste přišli vy z hospice a rychle jste pomohli, za což vám nepřestanu být vděčný. Lékařka, ke které jsem chodil dřív, mě nechávala úplně napospas bolesti, i když jsem se opakovaně dožadoval pomoci. Nevím, proč tomu tak bylo, měl jsem pocit, že nikoho nezajímám,“ říká pacient, na němž je vidět únava z choroby a zároveň spokojenost, že je doma, že má pocit jistoty a bezpečí a že už nemusí nikam do nemocnice, každá cesta pro něj byla utrpením.
Choroba získala převahu
Zhruba před měsícem ho plně převzal domácí hospic. Jeho lékaři nastavili plán péče, sestry do domácnosti zajíždějí dvakrát týdně. Jednak jde o už zmíněnou léčbu bolesti, taky se myslí na tlumení příznaků nemocí. Podle onkologů v tomto případě už nemá smysl léčit, choroba příliš pokročila, získala převahu. Důležitá je v této fázi duševní pohoda a klid. Sestry a lékaři z hospice jsou kdykoli k dispozici na pohotovostním telefonu. Dům má ložnice v patře, bylo nereálné chodit za nemocným po schodech. Jeho manželka se sama hůř pohybuje, už potřebuje hůlku. A tak si Křížovi z charitní půjčovny nechali dovézt polohovací lůžko a udělali mu místo v obýváku.
Mája
Zrovna dnes přijíždí na pravidelnou návštěvu sestřička Mája Lysá. Jen se objeví ve dveřích, cuknou pacientovi i jeho ženě koutky. Mája je pozitivní živel, šíří kolem sebe dobrou náladu. Zkontroluje medikaci i péči o pokožku a o „křidýlko“, kterým jsou do podkoží vpravovány medikamenty. Udělá celkovou prohlídku, změří saturaci, mluví, ptá se, v jakém je pan Kříž rozpoložení, zda by něco nepotřeboval a jak se vlastně má.
Zdatně jí sekunduje paní Křížová. Je vidět, že manželé mají Máju rádi. Často se společně zasmějí. Když padne otázka, jak v téhle domácnosti tráví společný čas, přijde řeč na sledování dokumentů v televizi, na zálibu v knížkách a v hraní šachů. „Poprvé za dlouhé roky jsem manžela porazila,“ hlásí trochu škádlivě paní Emilie.
Pečovat o jiné je zvyklá. Pochází z osmi dětí, narodila se jako druhá, starat se o mladší sourozence přirozeně vyplynulo ze situace. Však dopečovala i o maminku svého muže. „Měla jsem nejlepší tchyni na světě,“ říká. Pavel Kříž byl voják z povolání, nějaký čas rovněž pracoval u profesionálních hasičů. Mají dceru, která žije daleko, ale když může, přijede a pomáhá.
Manželé dřív bydleli v Brně, paní Křížová dělala správcovou na poliklinice v Zahradníkově ulici. „Brno je nejkrásnější město,“ zdůrazní pan Pavel.
Povídáme si, Soňa fotí, vládne pohoda, ale je vidět pacientova únava. Loučíme se a po cestě v autě si potřebujeme doříct, že je fajn vidět lidi, kteří jsou spolu i po tolika letech rádi. A že je dobře, když se šikovný pečující dokáže s hospicovou podporou postarat o svého blízkého doma. Až do konce.
HANA JAKUBCOVÁ
Foto: Soňa Procházková
