Některé cesty si člověk nevybere proto, že musí. Ale proto, že dávají smysl jeho srdci. 🤍
Dáša vyrostla v rodině, kde byl lékařský plášť skoro součástí rodinné výbavy. Maminka oční lékařka, tatínek praktik, další lékaři v příbuzenstvu – a dokonce předek, který stál u zrodu lékařské fakulty v Brně. Přesto ji nikdo do ničeho netlačil. Dostala svobodu. A právě ta ji nakonec přivedla k medicíně.
Věděla, že to nebude lehká cesta. Že studium je dlouhé. Že praxe bolí. Že některé věci se člověk učí hlavně srdcem.
Na paliativní péči původně nepomýšlela, chtěla být praktickou lékařkou. A pak přišel okamžik, který člověku tiše změní směr. Vzpomínka na pokoj nemocniční interny, pacienta, který věděl, že umírá. Chtěl domů. Tehdy to ještě nebylo tak jednoduché. Prosil alespoň o postel u okna… aby měl při pohledu ven pocit, že není zavřený mezi nemocničními zdmi.
Ten obraz v ní zůstal. 🕊️
Dnes stojí v čele týmu Domácího hospice sv. Zdislavy Třebíč a pomáhá lidem splnit jejich poslední přání – zůstat doma.
„Nepřestávají mě fascinovat podoby lásky,“ říká. Lásky, která se objeví i tam, kde by ji člověk nečekal. Když pečuje někdo, komu bylo kdysi ublíženo. Když bývalá manželka drží za ruku muže, který od ní odešel. Když vnuk bdí u babičky.
V těch chvílích se nepočítá minulost. Jen přítomnost. A blízkost. 🕯️
Dáše je 40 let. Má milujícího manžela Kubu, dvě malé děti a rodinu, která ji vždy podporovala. Říká, že třebíčský hospic je jejím dalším domovem. Že každý z týmu v ní zanechal stopu.
Když se jí zeptáte, jak se má, odpovídá jednoduše:
„Mám se dobře.“
Možná právě proto, že její práce není jen povolání. Je to poslání. A kus tichého doprovázení, které dává smysl každému dni. 💛
Seriál Jsem Chariťák představuje lidi z Oblastní charity Třebíč, kteří dávají své práci srdce. A Dáša je jednou z nich.